Pomáhá statický strečink s větším rozsahem pohybu při sportu?

Statický strečink, protahování a držení svalů v krajních mezích rozsahu pohybu patří mezi nejčastější stereotypy jak mezi profesionálními sportovci, tak mezi fyzioterapeuty v rámci rehabilitačních cviků. Všeobecně panuje poměrně silné přesvědčení o tom, že právě tyto techniky podporují rozsah pohybu jak při sportovním výkonu, tak v běžném životě.

Stejně tak práce na posílení hluboko uložených svalů trupu je poměrně hojně rozšířenou technikou, od které si slibujeme větší stabilitu a celkově lépe provedené komplexní pohyby.

Je tomu ale doopravdy tak? Má smysl na těchto dovednostech pracovat odděleně od těch pohybů, ve kterých se chceme skutečně zlepšit?

Čeho vlastně docílíme pasivním strečinkem a protahováním?

Poměrně častým problémem lidí v současné době je nízký rozsah pohybu v hlavních kloubech, což následně může limitovat pohyb v běžném životě a sportovní výkonnost. Ba co víc, výrazně snížený rozsah pohybu může být dokonce zdrojem bolestí v daných kloubech.

Velmi častým doporučením, které si zpravidla odnesete od trenérů, je protahování a statický strečink. Během něho se dostáváme do krajního rozsahu pohybu a do tahu díky vnější síle (váha našeho těla, podržení rukou apod.), v této pozici nějakou chvíli vytrváme, vrátíme zpět a následně několikrát zopakujeme. Po několika týdnech se můžeme dočkat očekávaných výsledků – končetinu dokážeme odtáhnout dále, rozsah pohybu v daném kloubu je vyšší a my se upřímně radujeme z pocitu, že jsme si pomohli. Na první pohled tomu tak je, na ten druhý už ale nikoliv.

Znamená to totiž, že tohoto zvýšeného rozsahu pohybu dokážeme docílit i bez vnější pomoci – jednoduše silou vlastních svalů? Dokážeme tohoto vytrénovaného rozsahu pohybu využít v praxi při běžných pohybech? Ona to je velmi důležitá otázka, protože pokud tomu tak není, potom práce na rozsahu pohybu pomocí statického strečinku je tak trochu zbytečná, protože nám do reálného života mnoho nedává. Není mnoho studií, které by se touto problematikou zabývaly, proto jsem se rozhodl zaměřit se v tomto článku na jednu světlou výjimku. Jak to tedy je?

Pasivní strečink nemusí stačit ke zvýšení aktivního rozsahu pohybu

V roce 2013 vyšla v prestižním časopise Journal of Strength and Conditioning Research zajímavá studie, kterou tu trochu podrobněji rozepíšu. Vědecká skupina pod vedením Janice M. Moreside si vybrala pro svůj test 24 zdravých mladých jedinců s nízkým rozsahem pohybu v kyčelním kloubu, které se rozhodla podrobit výzkumnému experimentu. Mladé jedince si vědci vybrali zcela záměrně, protože u starších jedinců může být omezený rozsah pohybu způsobený degenerativními změnami na kloubní chrupavce, což je zase trochu jiný fenomén.

Na mladé sportovce čekal v rámci tohoto výzkumu mimo jiné jednoduchý experiment – po dobu šesti týdnů se jedna skupina věnovala práci na rozsahu pohybu v kyčelním kloubu pomocí pasivního strečinku. A je třeba uznat, že se to této skupině po šesti týdnech opravdu povedlo.

Ten hlavní test, který výzkumníci zkoumali byl ale ještě trochu jiný. Mobilita v kyčelním kloubu byla totiž také analyzována na základě komplexních (vědci je nazvali funkčními) pohybů, konkrétně extenze kyčle vestoje vykonaná vlastní silou, výpad nebo rotace páteře šikmým pohybem. Zlepšili se sportovci v aktivním rozsahu pohybu u těchto cviků? Překvapivě ne. Tudíž ačkoliv se po dobu šesti týdnů sportovci pravidelně dostávali do pohybových extrémů a objektivně pasivní rozsah pohybu zvýšili, nebyli schopní toto zlepšení praktikovat v reálných cvicích, které jsou blízké běžným pohybům a sportům.

Překvapivě bylo současně také zjištěno, že skupina, která se v rámci šesti týdenní přípravy nevěnovala práci na pasivním strečinku, ale věnovala se cvičením cviků na hluboký stabilizační systém („core“ cvičení), měla nejlepší výsledky vzhledem ke zvýšení rozsahu pohybu ve funkčních pohybech. A to i přesto, že oproti všem ostatním skupinám se strečinku jako takovému prakticky nevěnovala.

Zde si na prvním obrázku můžeme ukázat, jak se jednotlivé skupiny zlepšily v extenzi kyčelního kloubu vlastní silou v pozici vestoje (měřeno jako úhel maximální výchylky k frontální rovině). Jak je vidět, aktivní rozsah pohybu se u skupiny, která se během šesti týdnů věnovala zvyšování rozsahu pohybu v kyčlích, nezvětšil, naopak došlo k jeho mírnému snížení (černá křivka). U skupiny, která se věnovala cvičení „core“ cviků, došlo k minimálnímu zlepšení (červená křivka).

Co si z toho odnést do reálné praxe?

Pasivní strečink bývá zapojený do mnoha tréninkových rutin a rehabilitačních stereotypů, a to i přesto, že jeho reálný vliv na běžné funkční pohyby v životě či sportu je velmi málo zdokumentován. Proto úvaha o tom, že pasivně dosažený rozsah pohybu může být automaticky dosažený i během běžných pohybů čistě na základě práce vlastních svalů, nemusí být za všech okolností správná. Koneckonců i ve výše zmíněné studii bylo zjištěno, že ačkoliv se mladí sportovci během šesti týdnů zlepšili v pasivním rozsahu pohybu, nebyli schopni toto zlepšení přenést do komplexních pohybů vykonávaných vlastní silou bez dopomoci.

Autoři studie proto apelují na trenéry a fyzioterapeuty, aby při práci s klienty dbali především na komplexní a funkční pohyby a aby se snažili pracovat vedle pasivních cviků také na jejich přenesení do aktivní fáze pohybu. Je důležité, aby lidé sami pracovali na rozsahu pohybu v problémových kloubech svou vlastní silou. Lidé mají totiž často poměrně značné problémy s praktikováním izolovaně naučených dovedností v komplexních pohybech.

 

Autor:Martin Schmiedl

 

 

Zdroje:

Moreside J. M. et al. (2013). Improvements in Hip Flexibility Do Not Transfer to Mobility in Functional Movement Patterns. Journals of Strenght and Conditioning Research

Comments:0

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *